Květná neděle ( čtvrtá neděle v karanténě )

Otče, uvádíš nás do pokušení?

Nevím jak Vám, ale mně se to nějak nezdá. Náš dobrotivý a milující Otec že by nás uváděl do pokušení? Že by nás zkoušel a pokoušel? Vždycky jsem si říkal, že ty pokušení, kterým podléhám, jsou moje vlastní pokoušení. Nicméně v modlitbě, kterou nám Ježíš předkládá za vzorovou tato prosba je. Jenomže co tedy vlastně říká? Pojďme zkusit na tuto otázku nalézt odpovědi. A rovnou připouštím, že to nebude lehké.

Možná jste zaregistrovali, že papeže Františka nejspíš tohle místo modlitby Páně znervózňuje tak, že navrhnul tuto prosbu v oficiální italské verzi „Otčenáše“ změnit na „nedopusť, ať podlehneme pokušení“. Musím hned na začátku připustit, že ač změnit text modlitby Páně nepotřebuji, tak toto porozumění se mi moc líbí.

Odpusťte, jestli Vám tato úvaha bude připadat spíš jako biblická hodina. Často to nedělám, tak to snad pro jednou snesete. Přijde mi to velmi důležité. Tedy… pokud Vás podobně jako mě trápí představa Pána Boha podobného loutkoherci, co nás úmyslně vystavuje ohrožení a pak se kouká, jak si s tím poradíme. Budiž nám následující slova posilou.

„Bože, nedopusť, abychom upadli v pokušení“. Ano, to nám dává smysl a myslím si, že právě takový význam do této modlitby vkládáme správně. Jenže…takhle to prostě z té novozákonní řečtiny, kterou je zapsáno i evangelium podle Matouše přeložit nejde. To by papeži Františkovi vytkla oponující skupina věřících, teologů, biblistů. Pro tentokrát nám překlad z původních jazyků moc nepomůže. Avšak, co to je v tomhle případě z „původních jazyků“? Víte, jak spolu s učedníky mluvil Ježíš? Nebylo to řecky, ač je tak Nový zákon zapsán. Tyto slova pronesl aramejsky, prostě tak, jak se v té době obvykle v Izraeli mluvilo. Při překladu z aramejské verze se nám trochu vytratilo ono „abychom“, které zde ale dle bádání biblistů a dle některých starých syrských rukopisů znělo.

Vzhledem k tomu, že je dnes Květná neděle, Velikonoce jsou téměř zde, připomněl jsem si taky scénu z getsemanské zahrady. Ježíš se modlí tak, jak to učil učedníky i právě v modlitbě „Otče náš“. „Ne moje, ale tvá vůle se staň.“ O tom, co je boží vůle a proč je to v této modlitbě už jsme mluvili minule. Tudíž mne napadá…nepřijde Vám, že boží vůle a lidské podléhání pokušení spolu souvisí? Jako by jednání dle boží vůle pomáhalo uspět v momentě zkoušek a životních zápasů. Ono pokušení by se totiž dalo taky přeložit jako zkouška. Pro nás slovo „pokušení“ dávno neznačí nic zlomového, život ohrožujícího. To spíš skoro denně podléháme sladkému pokušení, když si přidáme ještě pár čtverečků čokolády, nikotinovému pokušení, alkoholovému pokušení a mnohým dalším. Ale tahle modlitba směřuje jinam.

„Prosím Tě, Otče, nedopusť, abych vyletěl od maturity.“ Zkouška dospělosti, tak se maturitě říká. Pro věřícího člověka by mohla být takovou maturitou zkouška dospělosti víry. Dokážu obstát v následování Krista? Myslím, že to je to hlavní, oč tu vlastně běží. A tak Pane, buď prosím se mnou, když podléhám, když je moje víra ohrožena. Prosím Tě Otče, nedopusť, abychom upadli do pokušení. Abychom se dostali do životní krize, ve které bychom neobstáli. Kde bychom se museli rozhodovat mezi Tebou a čímkoliv jiným. Před tím nás uchraň, prosíme.

Když už jsem zmiňoval Ježíšovu modlitbu v Getsemane, vzpomeneme si taky na učedníky. Usínají a usínají. Od Ježíše zazní výčitka: „To nemůžete chvíli být vzhůru se mnou, když vás potřebuju? Bděte a modlete se, abyste neupadli do pokušení.“ Ježíš se v Getsemane modlí, aby obstál v největší životní zkoušce, v dospělosti víry, která ho ale přivede na smrt. Učedníci spí. Avšak podléhají únavě. Touha po spánku není tím pokušením, před kterým je Ježíš varuje. On varuje před nedostatečnou přípravou, bdělostí, před zkouškami, které mohou člověka oddělovat, pokoušet, odtrhovat. Od člověka, od Boha. To je zkouška víry. Tomu, že by učedníky do tohoto pokušení odpadnutí a zapření uváděl náš nebeský Otec, na tomto místě Matoušova evangelia není ponechán prostor.

Co si vyberete? Doslovnou literu našich biblických překladů, nebo kontext? Třeba Jakub, jehož list se dostal do novozákonního kánonu, se přiklonil k variantě, že Bůh není tím, kdo přivádí člověka cíleně do těžkých zkoušek, kdo ho cíleně vystavuje ohrožení něčím špatným, možná zlým: Kdo prochází zkouškou, ať neříká, že ho pokouší Pán. Bůh nemůže být pokoušen ke zlému a sám také nikoho nepokouší. (Jk 1,13). Ale není to tak jednoduché (vždyť jsem říkal, že dnes nebude J ). Pavel, první křesťanský teolog, předpokládá, že člověk skutečně je zkoušen Pánem Bohem. A tak je v dopise Korintským i toto vyznání: „Bůh je věrný: nedopustí, abyste byli podrobeni zkoušce, kterou byste nemohli vydržet, nýbrž se zkouškou vám připraví i východisko a dá vám sílu, abyste mohli obstát. (1. Kor 10, 13). Není to úplně v rozporu s Jakubem, ale přesto si mnozí zjevně dokážeme připouštět nejméně to, že následování Krista nás může přivést před těžká rozhodování. Pokud vám to přijde absurdní, tak vzpomeňme na dobu ne příliš dávnou, kdy mnozí pod tlakem vládnoucího režimu ve zkoušce víry neobstáli.

Pokud jste z „pokušení“ zmatení, jako jsem byl i já, zkuste spolu se mnou následovat Ježíše Krista. Teď tedy především jeho pozemský příběh. Konec, tu noc Getsemane, o které už byla řeč a pak především jeho začátek.

Ježíš je po svém křtu, pokoušen na poušti. Doslovně: „Tehdy byl Ježíš vyveden od Ducha, aby byl pokoušen od ďábla.“ Zní to strašně těžkopádně, ale právě tato věta je klíčová i pro pochopení, jak to je s tím pokušením. Duch (boží vůle), který se před malou chvílí k Ježíši jako ke svému přiznává v jeho křtu, jej teď vede tam, kde bude vystaven pokušení. Ale to pokušení přichází od někoho jiného, ne přímo od Pána Boha. Ale od koho?

Ježíš se postil, čtyřicet dní. On sám jde v ústrety zkoušce, chce se dostat pomocí strádání a askeze do více vratkého stavu. Snad ve snaze po hledání hranic vlastní odolnosti vůči svodům, které by mohly přinést nástrahy na cestě, kterou přijal. Ježíš nemá nic nalajnovaného, není to superman. Je to člověk, který si v životě prošel mnoha těžkými zkouškami. Proto je též hoden následování. Mimochodem, Ježíšovo pokušení na poušti nám pěkně ilustruje, co že to vlastně znamená postit se. Je to trénink. Příprava na mnohem těžší zkoušku, která třeba jednou přijde. Zkoušku, na kterou třeba připraveni nebudeme, kterou už nebudeme mít naplánovanou a pod svojí alespoň částečnou kontrolou. Tak se půst stává příprava protilátky proti viru pokušení.

Ježíš se sám dostává až na hranici života a smrti. Nevím, jestli si někdo troufá se postit až do polomrtva (což značí právě ta čtyřicítka – úplnost). Když v tom k němu přistupuje pokušitel. Také je zde jmenován jako ďábel a pak jako satan. Odkrýt roušku legend a mýtů nám může pomoci právě porozuměním původním významům těchto jmen v hebrejštině a řečtině. Řecké „diabolos“ je totiž použité v řeckém překladu starého zákona (septuagintě) na místě původního překladu hebrejského „satan“, ač to asi není úplně přesné. Řecký (i český) slovník není s hebrejštinou plně kompatibilní. V řeckém významu je diabolos – „ďábel“ ten, kdo odtrhuje. Člověka od člověka, člověka od Boha. Je tedy v pravém slova smyslu pokušitelem. Ponouká a svádí z cesty. Na scestí. Šířením pomluv, lží, dnes by se řeklo fake news a hoaxů. S chytře namíchaným koktejlem pravdy a lži hraje na lidské ego a ješitnost. A například v hebrejsky psaném Jobově příběhu, stojí „satan“ v roli falešného žalobce („pomlouvač“, tak by se dalo jeho jméno přeložit), který chce „odtrhnout“ člověka od Boha. Tady se nám snad kruh uzavírá.

Je opravdu důležité porozumět tomu, kdo satan je. Satan, v tomto příběhu na poušti nazván také jako „pokušitel“, zastává veskrze lidské role. Ztělesňuje lidské vlastnosti. Ty špatné. Možná nejhorší. Je tím našeptávačem, kdo nás zavádí úplně špatným směrem, mimo dosah boží vůle. Předestírá pokušení, nechává snít o lehkých a krásných cestách, „co by kdyby“, ponouká a našeptává „vezmi svůj osud do vlastních rukou!“ Jenže satan není nadpřirozená bytost, jakýsi protipól a partner Boha v loutkohře světa. Protipól a partner Boha je člověk. Ano, satanem nám může být jiný člověk. A satanem si můžeme být sami. A tak v nás, v člověku dříme a čeká na příležitost. Jen si to zkuste představit, být čtyřicet dní v postu o hladu. Anebo v karanténě. Bez hospody, koncertů, divadla, družného veselí a zábavy, zběsilého nakupování, dovolenkování…bohoslužeb…Kdyby nám někdo něco z toho teď nabídl, asi bychom byli jako urvaní ze řetězu.

Omlouvám se za takový dlouhý biblický exkurz. Chtěl jsem, aby bylo zřejmé, jaká jsou moje východiska pro chápání pokušení a toho, kdo je jeho původcem. Snad Vám to též pomohlo, abychom mohli společně volat se vší přímostí „Otče náš, dej, ať neupadneme v pokušení“.

Už jsem to zmiňoval v předchozích úvahách nad modlitbou Páně. Opět je tady zájmeno „nás“. Vědomí kolektivu. A kolektivní pokušení. Že není? I současná krize na mnohém ukazuje, že dokážeme velmi snadno sklouznout k jakési davové psychóze, nekriticky přijímat vůdce a ostrakizovat nepohodlné s jinými názory. A zrovna církve by si na toto měly dávat velký pozor. Krize nekrize.

Pane, zbavuj nás od zlého.

Přemýšlel jsem, jestli raději „od zlého“ číst s malým, či velkým „Z“. A ono je možné oboje. Co je to „Zlo“ je snad trochu zřejmé z toho kostrbatého výkladu o ďábelských jménech. Zlem zosobněným může být člověk, můžu jím být i já.

Jenže co je to zlo? Pro každého něco jiného? Ne, tady tu relativizaci musím odmítnout. A říkám si, jestli není začít od protikladu. Co je to dobro? Krása, láska, pravda, velké ideje a ideály, o kterých už dneska mnozí pochybují, zdali vůbec existují (a ony přitom existují, díky Bohu). A dobro je bezpochyby boží vůle. Můžeme přemýšlet o zlu v první řadě jako o protikladu boží vůle? To by asi šlo. Však i Ježíš praví: „Ne každý, kdo mi říká ‚Pane, Pane‘, vejde do království nebeského; ale ten, kdo činí vůli mého Otce v nebesích.“ (Mt 7, 21)

Pokušení může být leckdy i nevinné, roztomilé, alespoň v těch významech, jak je používáme dneska. Nemusí v něm být přítomno zlo. Ale pokušitel, odrthávač, ten je Zlý vždycky. Tak pozor, protože Zlý působí zlo. A vede nás pryč od Pána Boha, mimo jeho vůli. Prostě, po jejich ovoci poznáte je. (Mt 7, 16)

Pane chraň nás před rozepřemi, co je a co není tvoje vůle. Chraň nás, abychom nakonec nepáchali „menší zla“ v touze po „větších dobrech“, abychom nepodléhali pokušení. „Bože, nedopusť, abychom upadli v pokušení, ale dej nám zlo rozpoznávat a Zlému v člověku se ubránit.

A tak se staň, protože tvoje království nemá hranice, není jen v nebi a na zemi ne, tvoje předivná moc obestírá i naše životy, týká se i nás a tak budiž Ti vzdána čest a sláva.

Amen