Nedělní pobožnost ( pro druhou neděli v karanténě )

Dneska to bude trochu sentimentální, ale tentokrát mi to odpusťte, ve čtvrtek se mi narodil syn Samuel, tak jsem dojímavej.

Já se přitom nedojímám úplně často. Ale s železnou pravidelností se to stane vždycky, když slyším tuhle písničku (Vlaštovky) od Jardy Svobody a Trabandu. Jakmile zazní první tóny, tak jsem naměkko. Jako by zašuměly vlaštovčí křídla, prostě inspirující (S)svoboda. V té písničce je pro mě totiž něco naléhavého, něco co mi dokáže čímsi uvnitř otočit, něco otevřít, něco mi připomenout… Vyplavuje to člověku ty nejniternější pocity z hloubi duše. Stesk. Neuchopitelnou a těžko popsatelnou touhu. Tu, kterou najdeme, když se ponoříme někam hluboko do sebe. Vědomí člověka, kterému je připomenuto (tak jak se tam zpívá), že „je jen hostem na tomhle světě“. Že jsme byli „nějak a odněkud“ vytrženi, nebo jsme se možná vytrhli sami a sami opustili to naše domovské hnízdo. A tak kroužíme životem, stýská se nám a toužíme. Ale (zpívá se tam taky, že) v té naší nejistotě života s vlaštovčími křídly je jediná jistota: je místo, kde je každá vlaštovka, každá bytost doma. A když nás ten stesk, touha a marnost mávání našimi křidélky zmůže, tak se domů můžeme kdykoliv vrátit. Ať už jsme se vzdálili jakkoliv daleko. A že to není domov s vyhaslým krbem, propadlou střechou, zaplevelenou zahrádkou. Pustý. Naopak, je tam útulno, čisto. A hlavně je tam někdo, kdo čeká na náš návrat. Bože, Otče náš, díky za (S)svobodu, díky za možnost návratu. Tohle je moje postní píseň. A tak přijď království tvé.

Před dvěma týdny jsme ještě mnozí situaci zlehčovali (včetně mě), je třeba si to přiznat. Před týdnem jsem psal první nedělní pobožnost do karantény, kdy se snad poprvé v historii církví plošně přestaly sloužit společné nedělní bohoslužby. Ale bohužel, během uplynulého týdne se nejistota v našem životě rozlezla ještě dál. A teď…nevíme. Co bude? Jaká další opatření ještě přijdou? Jak moc se ten zdánlivě všudypřítomný virus způsubující tu čínskou chřipku ještě rozmůže, jaké to všechno bude mít důsledky pro naše životy a životy blízkých i vzdálených, na kterých nám záleží i nezáleží? Ve státní správě panuje chaos, i my všichni jsme zaskočeni. Jak může být naše civilizace, tak vratká? Tak snadno hacknutá nějakým pitomým virem? Nerozumíme, nechytáme se. Pane, přijď království tvé.

Nejhorší na tom je asi ta oddělenost, kterou restriktivní opatření a omezení kontaktů s blízkými přináší. Někdo má štěstí, že si o víkendu může vyrazit na procházku po bytě, domě, zahradě. Vyrazit třeba od kuchyňského koutu do obýváku a zpět se svojí manželkou, synem, dcerou za ruku. Prostě být se svojí rodinou. Ale ne všichni mohou z důvodů bezpečnosti sebe nebo druhých udržovat kontakty byť s těmi nejbližšími. Trasu od ledničky ke kuchyňské lince musí jít sami a jen čekají, jestli jim někdo do krabice před dveřmi donese nákup, do okna rychle zamává a pak radši zase půjde. A co pak ti, kdo zůstávají v izolaci v pečovatelských zařízeních a domovech důchodců? V lednu a únoru byla u nás epidemie chřipky, do některých pokojů tam vstoupil z důvodu karantény už druhým měsícem jen zdravotnický personál. I sem přijď království tvé.

Nestýská se vám? Netoužíme po svých blízkých, po normálním životě? Po něčem jistém? Po pevném bodě? Nechci vám to vnucovat tak, abyste se mnou museli „soucítit“. Jenom, že mě to docela chybí a věřím, že mnohým taky. Uvědomil jsem si, že ta naše nejistota současná je pořád ta stená stará nejistota vlastní lidské vrženosti do světa a lidskému bytí. Nyní umocněná v časech nouze, ohrožení a vykolejenosti většiny věcí, co známe. A my toužíme po tom, abychom věděli, jak máme třepat křidélky, kam máme letět. Kam? Ta písnička o Vlaštovkách mi to připomněla. Takové místo existuje. Otče náš, přijď království tvé.

Ježíš nás učí volat Boha „Otče“. Volat po božím království. A tak do té prosby vkládáme svou veškerou touhu a stesk po pevném, dobrém, jistém. Krásném a bezpečném. Místě, kde „můžeme odpočinout“.

Všimli jste si, že konec modlitby Páně formuluje vyjádření království našeho nebeského Otce trochu jinak? Království Boží nejen že přichází, ono prostě JE? A tak vždycky, když se modlíme modlitbu Páně, tak taky vyznáváme (že věříme), že takové místo JE. A když jsme mluvili v přechozích zamyšleních nad modlitbou Páně o Božím jménu a o tom, že když něco JE, tak to je opravdu víc, než když to jen existuje. Protože když něco JE, jedná se o boží JE. O boží BYTÍ. A boží bytí se nás týká. Hluboce. Boží bytí JE pro nás, vydalo se za nás na kříži. Tak ono místo, kam nás to táhne, možná nakonec nebude jen místo v čase a prostoru, ale něco víc. A možná…daleko víc. Tak je to i s královstvím našeho nebeského táty. Je to místo, kde Pán Bůh JE, kde přebývá. Tak Otče, přijď království tvé.

Pane, jak se tam mám dostat? Třepu křidélky dost rychle, letím dost vysoko, dost rychle, letím po větru či proti? Letím tam správně?

V tom je možná ta naše potíž. Zhusta hledáme tam, kde nalézt nemůžeme, hledáme tak, jak nalézt nejde. A to království boží pak samo přichází. Nečekaně. Boží vůle se prolamuje do tohoto světa a boží království, jeho záblesk, je tu a pak zas onde. A zdá se, že nejde uchopit, stáhnout ho sem na zem trvale a přikovat řetězem, aby nefrnklo. Takové království asi probleskuje právě tam, kde platí boží vůle, tam kde se vlaštovky houfují k tahu za křížem, otevřeným hrobem a ještě dál na cesty v následování toho, který prošel smrtí před námi a kvůli nám. A tak Otče, ať vůle tvá panuje na zemi, mezi námi lidmi tak, jako v nebi, mezi vlaštovkami a anděli…

Vyznáváme a přejeme si, aby boží vůle panovala mezi námi, v našich vztazích, v našich životech, ve všem, co se našeho života týká. Hledání boží vůle přináší životu jednu nepopiratelnou jistotu. Jistotu, že je tu jeden směr, který je správný. Jistotu, že i náš let má účel a cíl, jistotu, že místo, kde můžeme odpočinout JE. A protože to místo JE (to je to boží bytí), tak se nám občas v životě STÁVÁ, že najednou máme pocit, že je tu útulno, čisto. Ocitáme se přímo na tom místě, které hledáme. Doma. Věřím, že doma je v našem údělu láskyplného sourozenectví božích dětí, ve společenství s naším Otcem. A Ježíš sám říkal, jak prapodivně to nebeské boží království přichází. Nečekaně, jako „zloděj v noci“. Přijde a JE mezi námi. Přebývá, bydlí zde, jako by mohlo být i v nás a my v něm pak můžeme také přebývat, být. Království boží, které je mezi námi.

Ale Otče, ale jak to poznáme, že už jsme tam? Teda tady, doma?

Jeden přítel mi řekl, že v téhle době z lidí tryská to nejhorší. Snad že to pramení ze strachu. A tak se bonzuje vycházení bez roušky, nebo se bezostyšně porušuje zároveň karanténa i zákaz parkování, útočí se na nemocné, kšeftuje se a vydělává na humanitární pomoci nebo se rovnou ta pomoc krade, tedy …ehm…“zabavuje“ těm, kdo jí potřebují akutně. Takže má ten přítel v lecčem pravdu. Ale je to jen jedna strana mince. Zároveň se v lidech může objevit to nejlepší, možná pramenící z touhy se strachu postavit, touhy s ním bojovat, možná právě z podvědomé touhy, opřené o hledání směru, který svými činy demonstrujeme, že JE. Touhy po bezpečném místě, kde i na tomhle světě chceme být doma, v bezpečí, s druhými. Však se podívejme, jaká vlna solidarity a toho dobrého v člověku se u nás vzedmula. Kolik lidí je ochotných pomáhat s nákupy a zásobováním těch, pro které je to větší riziko. Kolik lidí šije roušky, aby ochránilo své blízké i kohokoliv, kdo potřebuje. Jak obětavě, v polních podmínkách a často na pokraji sil slouží lékaři, zdravotníci, záchranáři. Že si volno nevzali prodavači a vůbec všichni v první linii. Sám si kladu otázku, jestli právě v tomhle taky není něco z přicházení království nebeského mezi lidi, a jestli se to náhodou neSTÁVÁ díky byť třeba podvědomému hledání boží vůle. Vždyť je jedno, že Boží vůli uskutečňují a Ježíe v jeho milosrdenství a solidaritě následují Ti, kteří třeba o Pánu Bohu natož o jeho vůli v Ježíši Kristu nikdy nic (dobrého) neslyšeli. „Otče, skrze nás a pro nás, přijď království tvé.“

Na závěr nám zůstává otázka, co je to ta boží vůle. „Zapeklitá otázka“, jak by pravil detektiv všemi mastmi mazaný – Philip Marlowe. Jedno je jisté. Lidská vůle a boží se v ledasčem liší. A nám nezbývá, než se snažit plnit Boží vůli tak, jako jí plnil Ježíš. Následovat, být na cestě. Být v pohybu ve směru k bližním. Aby se svět STÁVAL domovem všem božím dětem. A když už někde spočineme, tak s vědomím, že se nesmíme moc uvelebit a rezignovat na hledání boží vůle. Zatuchlost církví bohužel svědčí právě o tom, že moc rádi někde spočineme, a nechceme se hnout z místa. A je to i riziko snahy opravit a vykoupit svůj život veškerou dobročinností ve spolehnutí pouze na sebe. Na tomto světě sice můžeme budovat bezpečná místa, domovy, ale s vědomím, že na cestě jsme a budeme celý život. Ten definitivní DOMOV nás teprve čeká. A tak je to s tím naším vlaštovčím třepotáním křidélky. Poletujeme světem, ale s nadějí. A ne bez směru, bezcílně, poletujeme a hledáme boží vůli. A jelikož se říká, že Duch Svatý vane, kudy chce, tak by nám mohlo pomoci se nechat jen tak unášet a neřešit a nerozporovat pořád, co ještě boží vůle je, a co už není. A na té cestě třeba někde přiložíme zobáčky k dílu na budování bezpečných míst k spočinutí, pro bližní i Boha, který JE. Poletujeme s nadějí, že jednou taky spočineme v náručí otcově, který stojí na zápraží, kouká na oblohu a vyhlíží náš návrat.

Otče náš, přijď království tvé, vůle tvá buď jako v nebi, tak i na zemi. Amen.