Nedělní pobožnost ( pro třetí neděli v karanténě )

Milí přátelé v Kristu,

v modlitbě tak jak nám jí Ježíš předkládá, zde nastává změna. Mluvili jsme s naším nebeským tátou o těch jeho věcech, „o božích věcech.“ O tom, co je „tvé“ náš Otče. Tvé království, tvá vůle… Ale teď přichází na řadu taky to naše. Náš denní chleba, naše viny, naše odpouštění, naše vykoupení.

Jasně, že zde nemůžeme narýsovat dělící čáru mezi božím a lidským. V láskyplném vztahu k Bohu dokážeme díkybohu obejmout i všechny bližní. Všechny lidi. Tak jako to zazní u evangelisty Jana: „ „Řekne-li někdo: Já miluji Boha, a přitom nenávidí svého bratra, je lhář. Kdo nemiluje svého bratra, kterého vidí, nemůže milovat Boha, kterého nevidí.“

To pořadí „tvé-naše“ má jistý smysl. Ukazuje, co pro nás má být důležité. Prioritní. Asi teprve když dokážeme vidět, co to jsou to ty boží věci, když se skutečně snažíme nechat v našem životě promlouvat boží vůli, když necháme průchod božímu království a dostaneme kontext, tak teprve dokážeme vzít i naše každodenní starosti a hlavně naše vztahy za ten správný konec.

A o co teda jde? Ve zkratce: Není úplně fajn, abychom lakotili a hamonili. Škrtili, škudlili a byli krkouni, tak prototypově, jako obyvatelé Dejvic v pohádce o Lakomé Barce. Ježíš říká, nedělej si nárok, nežádej nic extra, než potřebuješ. A tak když takhle k Tobě voláme, Otče, nechceme nic navíc. Chceme jenom všední chléb. Ne bohatství, ne slávu.

Dej mi jen to všední a já budu mít dost.

Já? Moje? Tak nás to Ježíš přece neučí. NÁM dávej, Otče. Když tak voláme, neprosme jen o živobytí, potravu pro sebe. Ježíš nás vede vždycky k vědomí sounáležitosti. K láskyplným vztahům, k rodinné příslušnosti božích dětí. Modleme se za ostatní, stejně jako za sebe. Přejme jim. Ať mají taky dost. Potrava pro všechny, zabezpečení a dostatek, abychom my i oni, bližní, nebyli v ohrožení hladem a smrtí hladem. Tak dávej denní žití nám všem, všem svým dětem, Pane, dávej nám denní chléb.

Asi nemá moc cenu sedět na zápraží se zalomenýma rukama a čekat, až v noci napadá mana, jako tenkrát lidu Izraelskému na poušti. Aby bylo pro „mě“ i pro „nás“, musíme se sami trochu přičinit. „Zdroje tu jsou“, jak kdysi pravil jeden dnes už zapomenutý klasik. Jenže zdroje pro „denní žití“ jsou na tom našem světě rozprostřené tak po různu. Některé končiny mají ropu, jiné jsou úrodné, jiné zas plné vláhy a sladké vody, jiné mají drahé kovy. Některé mají skoro to všechno. A jiné nemají nic moc cenného. A Ježíš nás i v modlitbách vede k solidaritě. Modlete se za ostatní, buďte s nimi solidární. Buďte solidární s těmi, co chléb nemají. Pokud ho máte tak, že jste na něj bohatí, myslete na to, že ho tolik nepotřebujete, ale někomu jinému může váš přebytek zachránit život. Tak nám Pane dávej, ať i my můžeme dávat tam, kde se nedostává.

Už několikátý týden řešíme koronavir. A zdá se, že bohužel ještě nějaký čas budeme. Kontakty jsme omezili na minimum. Pro zdraví své i bližních je to asi lepší, však ten vir je vysoce nakažlivý, mnoho lidí umřelo (v severní Itálii prý ztrojnásobil úmrtnost obyvatelstva proti přirozenému stavu). Máme z neznámých skutečností strach. Tak v současnosti i z koronaviru. Napadne vás ale někdy milí přátelé, že daleko častější příčinou smrti je právě nedostatek „denního chleba“ Jenomže kdo z nás má strach ze smrti hladem? Kdy jsem měl naposledy hlad? Mám odvahu to říct jednomu z rodičům těch sedmi a půl tisíce dětí, které hlad denně zahubí? Hlad. Nedostatek pitné vody. Úděsné životní podmínky. To je pandemie. Nejvíc smrtící „nemoci“ na světě. Extrémní chudoba, nedostatek „denního chleba“ ale není nakažlivou nemocí, neděsí ty, kteří hlad nemají a možná pořádný hlad v celém svém životě ani nezakusili. Planeta Země určitě není nafukovací. Uživit všedním chlebem by ale dokázala všech 7,8 miliard lidí, co jsou dnes na světě. I víc. Ten nepoměr, kdy někdo drží obrovské bohatství, nesouměřitelně větší, než je všední chleba celých národů. A vedle toho někdo, kdo nemůže nasytit děti a vidí je umírat hladem. Taková děsivá skutečnost, od které rádi odvracíme tvář jě ale tvrdou obžalobou lhostejnosti, sobectví těch, co se narodili ve šťastnějších končinách na této planetě. Tedy i nás. A naše vlastní vyžranost je vychrtlostí někoho jiného. Nám Pane odpusť naše viny. Odpusť, kde jsme se schovali za „my“, abychom svoje „já“.

V každém životě bude hezkých pár přešlapů. Míst, kdy jsme pochybili. Rozhodli se špatně a nám nebo někomu dalšímu to ublížilo. A co teprve všechny ty chvíle, kdy jsme se rozhodnout měli, kdy jsme měli možnost, schopnosti, prostředky k tomu nějak a ve prospěch někoho zasáhnout, změnit věci k lepšímu a neudělali jsme to? Milí přátelé, vytýkáte si někdy, že kdybyste to bývali věděli, tak byste se s tím přece něco udělali? Tak nám Pane odpouštěj, i když si odpustit sami neumíme, když někomu, nebo třeba i Tobě něco dlužíme.

Odpusť nám tak, jako my odpouštíme druhým. To si přejeme. Odpouštět druhým to, co na nás napáchali. Odpuštění přináší úlevu. Jenže…jde to fakt ztuha. Nebo to někdy nejde vůbec. Někdy to nedokážeme. Necháváme se příliš snadno spoutat strachem, pýchou. K ostatním chováme zášť. Je to jednodušší, přijde nám to tak bezpečnější. Nenávidět, stavět mezi sebou zdi. Jako bychom se za nimi mohli schovat před druhými. Izolovat se od sebe navzájem. Přes naše zdi není vidět na druhou stranu. Je tam neznámo, o kterém všechno co můžeme vědět a cítit je ovládáno strachem. Odpouštíš nám, i když my odpustit neodkážeme? Můžeme v to doufat pro Ježíše Krista.

Odpuštění a odpouštění. Možná, že tohle je naše tužba. Víme, že jsi milosrdný Bůh, že odpouštíš. A Ježíš nám vkládá do úst něco, po čem toužíme z celého srdce. Přiblížit se Ti, být jako Ty. Náš táta v nebesích. Umět to s tou milosrdností taky tak. A umět potom odpouštět druhým, jako ty. Nebýt zatížený nenávistí, smutkem, steskem, poraněnými a zkroucenými vztahy… Dej Pane, ať si uvědomujeme, jak moc jsme v tomhle odkázání na tvoje odpuštění. Ať je naše srdce odpuštěné podobně tomu tvému. Bez hranic, bez zdí, bez přetvářek. Bez strachu.

Amen