Otče náš 2.

Milí přátelé,

Je postní období, ale nikoho z nás nenapadlo, že se budeme postit i od společného setkávání a od společných bohoslužeb. K neděli patří u nás ve sboru a vůbec v křesťanském prostředí neodmyslitelně bohoslužby, společné slavení dne vzkříšení. A při bohoslužbách čteme z bible, zpíváme, společně se modlíme a pak si prostě jen tak povídáme u kafe a něčeho dobrého. A prožijeme příjemné setkání s lidmi. No a taky s Pánem Bohem. Naším nebeským Otcem.

A právě o našem Otci jsme si povídali minulou neděli, kdy jsme se věnovali začátku modlitby, kterou dal Ježíš jako návod svým učedníkům. „Otče náš“. O slůvku „náš“ už jsme mluvili, ale přesto bych na něj dnes navázal. Ono „náš“ je totiž ve skutečnosti nesmírně široké, přestože se jedná o „zužující“ přivlastňovací zájmeno. Přivlastňovat si Pána Boha totiž dost dobře nejde. Adoptovat Pána Boha za našeho Otce taky moc ne. To, proč můžeme my říkat, že ten nebeský otec je náš, není naše zásluha. On stvořil, a v Kristu s konečnou platností „adoptoval“ nás, ne my jeho. A tak má Pán Bůh svoje děti nejen v našem sboru, církvi. Božím dítětem není jen někdo a druhý ne. Otče náš můžou říkat Pánu Bohu úplně všichni a my když tak voláme, tak mějme na paměti i ty všechny bližní, co zrovna nejsou našimi přáteli, souputníky, rodinnými příslušníky, souvěrci…Prostě i ty, co nám nepadli do oka, které nemusíme, kterých se obáváme, které neznáme anebo o nich máme kupu předsudků. Ano, i ty má Pán Bůh jako svoje.

Ach Otče, Ty jsi někde v nebesích, zatímco já jsem teďka tady dole, na zemi, ve svém pokojíku, ve svém přístěnku pod schody, ve své kanceláři, na cestě, v práci… Ano, Pán Bůh je prostě úplně JINDE, než my. Až tak nepochopitelně vzdáleně. Místem? Kdež. To spíš ve své velikosti, moci a slávě stvořitele a dárce života. No jo, ale také ve své přijaté titěrnosti, zranitelnosti a obyčejnosti božího dítěte, které jednoho dne přišlo na svět kdesi na periferii světa. Ve své oběti a ve svém vzkříšení nás Otče přesahuješ, jseš jinde, saháš výš než my. Ale přesto jsi všude, přesto nás obklopuješ a objímáš. Jsi nad námi, ale přesto jsi s námi. (Díky Ti.)

A tak Otče, buď posvěceno tvoje jméno.

Jméno. Boží jméno? Jak se jmenuješ a proč? Vždyť ani naše jména nejsou jen náhodným shlukem písmen. Je v nich obsažen náš charakter, vypovídá i o tom, kdo nás pojmenoval (asi rodiče, že?), jestli neneseme i jméno nějakého našeho předka a tím třeba i část jeho příběhu.  Snad že ve jménu je obsažena naše minulost, a přítomnost, naznačena naše budoucnost. Jméno definuje. Jméno je identita. Jen si představte, co by následovalo, kdybychom si každý den jméno měnili podle své libosti? Jak by nás potom kdo oslovoval? Na jaké jméno bychom slyšeli? Jak bychom o sobě samých přemýšleli? Jací bychom byli?

Pán Bůh říká Mojžíšovi z hořícího keře: „Já jsem, který jsem“. Bytí je jeho jméno. Identita našeho Nebeského otce. On JE. Ale ne tak, že prostě jenom někde vegetuje, existuje si, poletuje tu a pak zas onde. Snad že „vane, kam chce“, ale rozhodně ne bez angažovanosti a účasti ve světě. On JE TEN JSOUCÍ, je základem veškerého bytí. Je základem a zdrojem i toho našeho pozemského bytí, našich životů, našich jmen, našich identit. I když si to asi často ani neuvědomujeme, tak to tak prostě JE. To on definuje všechno.

Proč by mělo být takové jméno, jméno Boha Nejvyššího, toho nebeského vůbec posvěcováno? Nekontrastují tyto Ježíšova slova trochu zvláštně a nelogicky? Pán Bůh je nad nebesy-jinde, ale na zemi to jeho jméno mnozí neznají. A mnozí mu nemohou přijít na jméno. To je škoda, to je smutné. Občas si říkám, sacrum, není to tak trochu kvůli nám? My, boží jmenovci, totiž křesťané – Kristovci  prostě zhusta Bohu dobré jméno neděláme. Ať už v minulosti plné zneužívání náboženství jako paliva pod kotle válek, anebo současnosti, kdy se křesťanství zhusta staví do pozice jakéhosi „antiislámu“. Ale Pán Bůh nechává sluníčko svítit na „dobré“ i „zlé“ (možná, že i tohle se mnohým nelíbí).

A Ježíš tohle vidí. Ukazuje nám, že je tu něco v nepořádku, že je něco shnilého ve státě pozemském. Jinak by nás neučil, ať prosíme za posvěcení Božího jména. Možná, že právě „posvěcování“ Božího jména v modlitbě, kterou tak často říkáme, nás má vést k uvědomování si, že „něco tu není v pořádku“. Ale nejen to. Skončit u uvědomění si nestačí. Tak snad vést k tomu, aby se ten ne-pořádek uklidil a napravil, aby se svět zas trochu posvětil.

Ale no právě, možná vás to taky napadne. Jak se to dělá? Jak se posvěcuje? Znesvěcování je nám možná trochu srozumitelnější, používá se i dneska ve smyslu třeba: zneuctít, pošlapat, zlehčit, pokazit, zničit, spojit se se zlým, kompromitovat se a tak dále. To by nám mohlo pomoci. Protože „posvěcení“ by mohlo být opakem právě takového „znesvěcení“.

A tak posvěcování božího jména, tedy toho opravdového bytí, JSOUCÍHO JSOUCNA asi bude mít mnohé do činění s hájením cti, vyvyšováním, opravováním, tvořením, hledáním dobrého, očišťováním, nápravou a se vším, co je dobré pro život, pro bližní, pro stvoření.

Však jsme boží jmenovci, Kristovci. Boží reprezentace. Jenom tady pozor, nikdy nezapomeňme, že Bůh je přece jenom jinde. Aby nám to reprezentování moc nestouplo do hlavy a my pak jednou (před Tváří Boží) nezjistili, že jsme celou dobu kopali úplně jinou ligu, kde se hraje tak, jak píská rohatej (člověk).

Právě, rozvažování a přijímání toho, že daleko častěji kopeme za sebe a kolem sebe, a taky občas něco zkopeme nebo někoho pokopeme, ať naplňuje náš půst. A čiňme tak s odvahou a nadějí. Vždyť ten, kdo si uvědomuje, že ledacos zkope, přestože je v boží reprezentaci, ten může také posvěcovat. Přece…když se pustí do něčeho úplně jiného, než dosud dělal a přestane se soustředit jen na sebe, sólovat, ale začne třeba druhým taky nahrávat, aby si taky užili trochu radosti.

A tak, Ty, nebeský Otče, otvírej nám naše oči. Pro dobrotu, pro lásku. Pro solidaritu s bližním. Ať nekoukáme, kde komu vykoupit mouku a instantní nudle nebo čmajznout roušku. Ať si umíme přiznat, že jsme obyčejní lidé, nehrajeme si na svaté, ale posvěcujeme Tvé bytí a bytí celého tvého stvoření.

Protože Ty JSI jinde a přesto Otče, NÁŠ.

Amen