Velikonoční neděle: O otevřených dveřích

Bohoslužby na Velikonoce se nekonají. Kostely jsou uzavřené a zejí prázdnotou. Tohle nepamatují ani ti nejstarší z nás. Že by po celém světě nebyly bohoslužby? Na Velikonoce? Křesťanské největší svátky?

Jsme zavření. Ve svých domovech. Za dveřmi, izolovaní od přátel, leckdy i od rodiny. Ze strachu. Z nákazy. Mnozí ani ne tak proto, že by se sami báli onemocnění, ale taky proto, aby náhodou nenakazili někoho dalšího. Jsme zajatci strachu. A k oné nejistotě a strachu ze samotné nejistoty moc nepřidává ani strach z toho, co bude potom. Ekonomická krize, ztráta zaměstnání, jak budu splácet, jak zabezpečím rodinu?

Sice je nezvyklé nesmět se setkávat o Velikonocích, protože jsme to tak přece dělali „vždycky“, ale přeci jen mi to něco připomíná. Ty úplně první velikonoce přece probíhaly stejné!

Učedníci se krčí strachy někde v koutě, zavření na nám neznámém místě. Ukrývají se. Ježíš byl ukřižován, umřel. Konec nadějím, hezkému snu. Bylo to celé nerealistické blouznění. Co je naopak velmi realistické, je obava z pronásledování ze strany místodržících a vládnoucího establishmentu. „Vzali si Ježíše, teď jsme na řadě my.“ A i když jsou zavření spolu, strach má každý svůj vlastní. Především o sebe. A sotva se církve na tomhle světě objevila, jako společenství, tak byla zase zadušena. Strachem. To je konec církve. Konec?

„Šalom“ (to je Pokoj), objeví se Ježíš najednou uprostřed nich, v pokoji. Žádné zdi, překážky, bariéry postavené z čehokoliv včetně strachu mu v tom nezabránili. Najednou je prostě uprostřed nich. To on přišel za nimi, do jejich beznaděje. A zdraví je normálně jako vždycky, přáním pokoje. Žádné výčitky, že ho opustili. Jako by se mezitím nic nestalo, co se ve čtvrtek viděli naposledy u večeře…Ale on byl vzkříšen…!

Vzkříšení Ježíšovo…Pro nás stejně jako tenkrát pro učedníky je to velké tajemství. V tuto chvíli se projevuje jako zjevení Kristovy lásky mezi lidmi. Šalom, pokoj Vám. Děje se to zvláštně pokojně, klidně, nenápadně. Ježíš je uprostřed. Ale co je vidět nebo cítit? Tahle velká boží láska působí, proměňuje, koná nové věci. Tahle velká boží láska je bez hranic,  svou mocí prostoupila vše, dokonce ve vyznání víry stojí, že i do pekel sestupuje, i do míst nejzoufalejších a Bohu nejvzdálenějších… Tak jak by si neporadila se zavřenými dveřmi? Se zabarikádovanými domácnostmi v karanténě? S ohrádkami, kterými domněle chráníme svoje životy?

Ježíš přišel a postavil se uprostřed učedníků. Tak jako vždycky, ale přesto úplně jinak. Dveře od místnosti zůstaly zavřené. Ale něco se přesto otevřelo. My lidé máme  ve svých životech takřka neomezené možnosti. Ale přesto je náš život ohraničen. Narozením. Smrtí. A v ten moment, kdy stanul Ježíš mezi učedníky tenkrát, a i když to dělá dnes a denně tam, kde se dva neb tři sejdou v jeho jménu, když se s ním a k němu modlíme, tak jako by i tahle hranice padla. Evangelista Jan si toho nahlédnutí za hranice našeho bytí taky všimnul. Připadalo mu to, jako pootevření dveří. Však Ježíš o sobě také tak v Janově evangeliu mluví. Jako o dveřích. Těch otevřených…těmi prostě chceš projít.

A tak Ježíš přichází, mezi svoje učedníky za zavřené dveře a dveře nové otvírá…a přináší

pokoj.„Pokoj Vám!“ Úplně normální pozdrav. Ale jakou perspektivu nově nabízí tyto slova z úst Vzkříšeného? „Pokoj“ není to samé jako „ahoj, čau“.  Vždyť jednou se bude pást beránek s vlkem, králem bude dítě… A ve světe bude panovat pokoj, všechno bude v dokonalé harmonii, míru. Všechno bude tak, jak to má. Takový pokoj měli na mysli, v takový pokoj doufali starozákonní proroci. A takový pokoj naplňuje Vzkříšený Kristus. Mesiáš. Na kříži zápasil za celý svět. A i když učedníkům přišlo, že to je fiasko a konec, tak prostě ještě neviděli za ty dveře, nechtěli tomu uvěřit, že by něco takového mohlo nastat. Že by mohl být naplněn Boží záměr s člověkem. A takhle? Ne soudem, ale sebeobětováním? Ne zatracením, ale generální milostí, bez dalších podmínek? A tak když z kříže zazní „Je dokonáno“ neznamená to konstatování lékaře „exitus“. Dokonán je boží záměr se světem. Pokoj. Mír. Odpuštění vin. Smíření s člověkem. Smíření s Bohem…

A učedníci se zaradovali… Tenhle pokoj, který je možný díky dokonanému božímu záměru naplňuje učedníky velikou radostí. Důvěrou. Obnovou společenství. Církev znovu ožila z klinické smrti. A opět ještě jednou uslyšíme: Pokoj Vám. To je tak naléhavé přání! Pokoj, který tak potřebujeme pro své životy, abychom právě strach nenechali vládnout. Abychom se jím nedali ochromit. Ve strachu jsme my lidé neskutečně snadno ovladatelní. Stačí pojmenovat nebezpečí. Jak vylhané (třeba mordující hordy migrantů z východu nebo globální židovské spiknutí) tak reálné (celosvětová epidemie) a nabídnout ochranu. Ať už vylhanou, nebo skutečnou.  A člověk se jako ovečka nechá nahnat do náručí i těm největším vlkům, kteří ochranu slibují. A zatím je stádečku jedno, jak se omezily hranice jeho žití. Jenže obklopeni ohradou ovčince pokoj nenalézáme. Je tam strach…strach, který má každý sám, svůj vlastní a dveře jsme pro jistotu za sebou s hlasitým třísknutím zabouchnuli. A najednou, ale i tam do podobného ovčince plného strachu vstupuje Ježíš. Ježíš dveře nepotřebuje. On je dveřmi. Skrze tyto dveře přichází úleva. Radost.

Ale Ježíš jedním dechem dodává: „Jako mne poslal Otec, tak já posílám vás“. Je to jasné, přátelé. Křesťané, lid cesty, následovníci Krista tu nejsou sami pro sebe. Jsme tu pro lidi. Nemáme si tvořit svoje ovčince, se snahou ochránit se v nich před světem, před ostatními lidmi. Vytvořit si soukromý svět, kam starosti ostatních nedolehnou. Nad humanitárními krizemi co vidíme v televizi si povzdechnout, „jak je ten svět hroznej“ a pak jet do Globusu nakoupit na celý týden pro sebe a svojí rodinu. Třeba. Vždycky se dá udělat o trochu víc. Právě k tomu nás Vzkříšený vysílá. Je to naše poslání. Chtít udělat něco víc, než je dáno starostí o sebe. Připodobnit se v tomhle světě ke Kristu. Následovat ho. Vzít si ho za příklad.

A já myslím, že právě tohle je ten nový život, ke kterému jsme vzkříšeni. Vždyť ve vzkříšení nejde o zrušení naší smrti a vymazání utrpení. Ty pokračují dál, nevyhýbají se nám, ať už jsme pokřtění nebo ne. Jestli chodíme do kostela nebo nechodíme. Jestli vyznáváme a následujeme Krista nebo nenásleduje. V naší víře jde o vzkříšení života právě takového, který byl v člověku Ježíši pověšen na kříž. My přitom daleko častěji vidíme ve vzkříšení (když ne mýtus) možnost prodloužení našeho života. Takového, na který jsme zvyklí, takového, který máme sami rádi. A možná nám splývá i s nějakým životem po životě (po smrti). Ale copak je vzkříšení k novému životu jen odpovědí na náš strach? Je vzkříšení jen odpovědí naší touze po bezpečí, po životě bez zábran a možných ohrožení, které zhusta představují druzí? Je odpovědí na touhu po životě bez smrti, která je tím posledním ohrožením člověka a poslední zábranou?

Ve skutečnosti je to s novým životem a vzkříšením k němu přesně obráceně. Právě tahle touha po životě bez zábran (jít po široké cestě) nás přivádí do ohrádky, kde nám nezbyde, než dělat „béé“ a šoupat nohama, pokořeni strachem. Strachu se ale v ohrádce nezbavíme, ba naopak. Nejstrašidelnější je to, co je mimo náš dosah, co je přesahem, v této představě je strašidelný i Bůh, vládce nad životem a  smrtí. Dokážeme mít takového Boha rádi? Právě v takovém strachu se velekněží a zákoníci  rozhodli zlikvidovat Ježíše. V sobecké touze po bezpečném životě bez komplikací,  v domnění že chrání tradici, národ, hranice, životní prostor, židovské hodnoty…Podobně učedníci: ve strachu o život se rozprchli. Petr chtěl žít, Ježíše zapřel. Pilát nechtěl veřejné pobouření, tak Ježíše vydal, i když byl nevinný a on to věděl. A zástupy…ty hledaly obětního beránka, který může prostě úplně za všechno v jejich podělaných životech.

A jaké místo v tom má vzkříšení…? Vždyť nový život, vzkříšení je důsledkem Ježíšova kříže! Vůbec nepotvrzuje tuhle touhu po přežití a záchraně sebe. Potvrzuje jednání toho, který tomu strachu nepodlehl a z lásky k lidem o život přišel. A nad takovým životem, který přestává být svázán strachem ze smrti, ztrácí strach (a smrt) svojí moc.

A v této naději a v této síle, kterou nový život přináší, nás Ježíš vysílá do světa. Máme se sebeobětovat jako on? V určitých krajních případech to dává smysl (připomínáme si 75 let od vraždy Diettricha Bonhoeffera). Ale vzkříšený život, který jsme přijali je především posláním. Na cestu, kde jsme duchem božím doprovázeni…

„Po těch slovech na ně dechl a řekl jim: Přijměte Ducha svatého“. Posila na cestu? Boží přítomnost. A na rovinu. Bez ní by to byla marnost. Ježíš nám dává ve svém Duchu na sebe přímou linku. Je to jako když politik na billboardech tvrdí o kdekom, že na něj má telefonní číslo. Tak tohle je stejné, jenže na rozdíl od toho čísla z billboardu tahle telefonní linka skutečně funguje. Je bezprostředním spojením s Bohem. A když Ježíš „dýchne“ na svoje učedníky, evangelista užívá stejné slůvko, jaké zazní při stvoření Adama: jeho stvoření je hotové, až když do něho Hospodin vdechne živou duši. Vdechnutí Boží dává nový život.

A v tomhle novém životě jsou možné i veliké  boží divy: „Komukoliv odpustíte hříchy, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou“. Však…Ježíš přišel, aby hříchy byly odpouštěny, tak jak ukazoval během svého života. A především pak, aby byly odpuštěny definitivně, s úplnou platností. On je ten, který „snímá hříchy světa“, jak vyzná Jan Křtitel. Hřích světa? Co to? Není to náhodou právě lidské odcizení, sobectví, nenávist…strach? A dál…není strach ze všeho a v konečném důsledku z naší smrti to, co nám dělá z života peklo? Ale Ježíšova telefonní linka s nebeskou předvolačkou nám dává naději, že se nám nemusí podlamovat kolena ani z tohoto úkolu a pověření, kterým nás Ježíš obdařil. Nemusíme mít strach z toho, co si o nás myslí druzí lidé pro naší víru a už vůbec se nemusíme snažit někoho přesvědčit pomocí lichotek a nahánět ho do svojí vlastní ohrádky. Tak snad že tohle znamená žít  nový, vzkříšený život.

Žít vzkříšení, nový život by mohlo v našich všedních dnech znamenat právě žití života bez strachu. Ať už se bojíme kohokoliv a čehokoliv. Vzít si příklad z Ježíše Krista. Ukazovat, že dveře ven z ohrádky jsou stále otevřené. A že za dveřmi je svět a život mnohem větší a krásnější. A že za dveřmi na nás čeká cesta následování. Skutečně každý může být tím, kdo je na cestě. Na cestě následování. Na cestě za člověkem – za tím, kdo je na tom hůř než já (a on se vždycky někdo najde). Na cestě za Bohem. Na cestě za Ježíšem Kristem. Vzkříšeným. A tahle cesta přináší vše, k čemu otevřené dveře zvou a vybízí. Pokoj, radost a odpuštění.

Amen