Apologie všech nevěřících Tomášů

Nevěřící Tomáš. Tak mi občas říkali i moji kamarádi, kteří Bibli v životě neotevřeli. Tohle úsloví zná prostě každý. A ten, kdo Bibli v životě už párkrát otevřel, zná Tomášův povelikonoční příběh, na základě kterého získal tento Ježíšův učedník trochu nelichotivé přízvisko. Říkám si ale, že přišel čas na apologii Tomášovu. Proč? Protože, přiznejme si to, Tomáš je nám  v něčem sympatický. Vidíme se v něm. Jsme totiž daleko víc a častěji praktičtí a skeptičtí Tomášové, než mladíčci Janové. Daleko častěji pochybujeme, než bez reptání a s nadšením následujeme. Avšak jsme neveřící? Blahoslavení, kteří neviděli a uvěřili, říká Ježíš. Je to trochu zvláštní, protože Ježíš blahoslaví všechny budoucí generace svých následovníků, ale učedníky, kteří s ním v životě chodili,  z toho tímto vyčleňuje. Každopádně, ve své velikonoční (ne)víře jsou si všichni učedníci rovni. Všichni jako Tomáš uvěřili, teprve když Vzkříšeného uviděli. Tomáš prostě jen o týden později, než deset ostatních učedníků. Vždyť když Marie Magdalská nalezla prázdný hrob a svědčila učedníkům o Vzkříšeném, kterého právě potkala, jak reagovali učedníci? Věřili tomu? Asi moc ne, když se klepali strachy za zavřenými dveřmi a kdoví, jak by to dopadlo, kdyby Vzkříšený najednou nestanul uprostřed nich. Ale o tom už jsme přemýšleli minule, o Velikonoční neděli. Říkal jsem si, proč tam ten Tomáš vlastně nebyl. Možná i teď si učedníky idealizujeme a Tomášovi s přívlastkem „nevěřící“ bezděky křivdíme. Když se o někom později řekne, že je nevěřící, tak nám to trochu podsouvá, že to vzdal ještě dřív a ještě víc než ostatní a odtrhnul se od „církve“. Jenže když se učedníci, církev, sotva vzniklá, málem zase zaniklá nyní krčí strachem za zavřenými dveřmi, přesto, že jim Marie svědčila o vzkříšeném, Tomáš tam snimi není. Evangelista Jan si Tomáše nevšímá. Alespoň ne teď. Tomu, že chybí, se nijak nepodivuje. Tak nám nezbývá, než buď to ignorovat anebo spekulovat. Chybí proto, že byl prostě příliš vlažný a jako skeptik a realista ví, že už je dávno konec s tím hezkým snem o božím království? Hledá Krista zahradníka? Ukřižovaného a zmrtvýchvstalého? Očekává jeho příjezd na oslátku? V čele mesiášské armády? Samé otázky…Ale je v tom pro nás jedno důležité, skryté sdělení. Je až příliš snadné přijít o něco důležitého a zásadního pro můj život, když se straním ostatních. O Tomášovi se evangelista Jan zmiňuje před Velikonoci vícekrát. Působil jako vlažný skeptik, náhodný návštěvník kostela, který si jde na bohoslužby odpočinout od všedního dne? Ani moc ne.Vlastně spíš naopak. Když je Tomáš v evangeliích zmiňován, tak je z něj cítit oddanost, důvěra a odhodlanost následovat Ježíše jako Pána kamkoliv. Když třeba chtěl Ježíš jít do Judska krátce poté, co ho tam chtěli Židé kamenovat (za to, že prohlásil „Já a Otec jsme jedno“), byl to Tomáš, kdo vybídl ostatní učedníky: „Pojďme i my, ať zemřeme spolu s ním!“ (J 11, 16) Nebo později, během poslední večeře, říkal Ježíš, že už brzy odejde. „A cestu, kam jdu, znáte,“ dodal. Tomáš rozhodně chtěl jít za Ježíšem, a tak to byl on, kdo se zeptal: „Pane, nevíme, kam jdeš. Jak bychom mohli znát cestu?“ Nato uslyšel, on i ostatní, ta známá slova Ježíše: „Já jsem ta cesta, pravda i život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne.“ (J 14, 4-6) Tomáš nebyl nevěřící jako třeba farizeové, které nepřesvědčily ani zázraky ani slova, ani přímá konfrontace s Ježíšem a byli stále zatvrzelejší. Byl na tom spíš jako tatínek chlapečka, který byl nemocný a vyhledal ve svém zoufalství Ježíše. Doufal, že pomůže. (Mk 9:22-27). Ptal se Ježíše: „Můžeš? Můžeš nám pomoci?“ Byla to otázka po možnosti. Je možné, aby byl můj syn vyléčen, je možné, aby na to tenhle podivný léčitel stačil? Je možné, že je tomhle léčiteli snad něco víc, než v ostatních, co nepomohli? Samé otázky…Na to Ježíš reaguje snad až trochu příkře ve smyslu „všechno jde, když se chce“. „Můžeš-li? Všechno je možné tomu, kdo věří.“ Jenže tady nejde o omezenost Ježíšovi moci s tím něco udělat (může Ježíš nebo nemůže?). Záleží víc na tom, jak moc věří či o něm pochybuje dotyčný člověk. Chlapečkův táta neměl co ztratit a vsadil všechno na Ježíše. Vykřikl: „Věřím, pomoz mé nedověře!“ Ten tatínek toho nemocného kluka věřil, že Ježíš dokáže pomoci, že je pro jeho synka šancí a nadějí. Proto se k němu obracel. Ale zároveň věděl o slabosti své víry a o svých silných pochybách. „Co když to zase nevyjde? Bude na tuhle věc ještě Ježíš stačit?“ Jenže…uviděl a uvěřil. Pochybnosti se rozplynuly ve štěstí. Víra byla posílena, Ježíš z jeho syna vyhnal „nečistého ducha“, zbavil ho, jak bychom dnes řekli, jeho „psychosomatického postižení“ podobného epilepsii. Ale Ježíšovu smrt, jako úplně všichni ostatní, i Tomáš považoval za konec. Ježíš kdysi vzkřísil Lazara. Teď byl mrtvý sám. Jak by mohl vzkřísit sám sebe? Jak by se mohlo naplnit to, co říkal: „Mám moc svůj život dát a mám moc jej opět přijmout“ (J 10, 18)? Ne, tohle je prostě úlet. Nemožné. Sci-fi. Fantasy. Pohádka. Malomyslnosti podlehli úplně všichni, kteří kdy Ježíše potkali, včetně jeho nejbližších. Byl Tomáš nevěřící? V tu chvíli ano. Všichni byli. Tak si říkám, není trochu nespravedlivé, že jenom Tomáš vešel do dějin křesťanství jako prototyp skeptika? Dodnes používáme úsloví „nevěřící Tomáš“  a myslíme tím především pochybovače, který jen tak něčemu nevěří, tedy aspoň ne bez přímých, osobních a smyslových důkazů. Skeptik? Realista? „Nevěřící Tomáš“ je na jedné straně. A jeho pravým opakem je naivní člověk, který „nechá se opít rohlíkem“, který přijme cokoli, třeba i lež. Zajímavé je, že třeba v angličtině je úsloví „nevěřící Tomáš“ trochu jiné. Říká se „doubting Thomas“, tedy „pochybující Tomáš“ (https://en.wikipedia.org/wiki/Doubting_Thomas ). Jako by překladatelé anglických Biblí nechtěli předpokládat Tomášovu nevíru ale spíš malou víru. Malověrnost, nedověru. Takovou, jako měl třeba ten tatínek nemocného synka, nebo učedníci na rozbouřeném moři, nebo my, když posloucháme kázání či zbožné přátele, kteří nám svědčí o prázdném hrobě a Vzkříšeném Kristu. Tomáš je prostě ten typ, co potřebuje svojí víru podepřít o důkazy. Ponechme teď stranou, zda se pak jedná o víru, nebo o vědění. Tomáš chce prostě jasné důkazy. Chce nejen vidět a sáhnout si na Ježíše, chce vidět a sáhnout si na toho Ježíše, kterého předtím viděli přibitého na kříži. Toho, co byl mučen, přibit, proboden. To na něm musí přece být vidět, no ne? Ano, tak se stane to co si přeje. Ježíš přichází opět za zavřené dveře. Stejně jako minulou neděli je najednou mezi nimi. Nepřichází tak, jak bývá často v ikonografii zobrazován, jako vítěz se svatozáří, v bílém rouchu, krásný, čistý, zářící. Přichází, jako ten, kdo byl mučen, přibit, proboden. Má na svém těle rány. „Pokoj Vám, přátelé. A ty pojď a sáhni si, když si myslíš, že jsem jen přelud, sci-fi, fantasy, pohádka.“ Už se nedozvíme, jestli si Tomáš doopravdy v ten moment šel sáhnout do Ježíšových ran nebo přirostl do podlahy. Setkání se Vzkříšeným ho zbavuje pochybností: „Nepochybuj a věř!“ (Nebo přesněji: „Nebuď nevěřící, ale věřící!“) Je to rozkaz! A Tomáš kapituluje a hlesne: „Můj Pán a můj Bůh“. Jeho ústy tak snad poprvé zazní to, co křesťané rané církve používají jako svojí identifikaci a vyznání. Milí přátelé. Chcete se také zbavit pochybností o Vzkříšeném? Vypadá to, že by mohlo pomoci vložení rukou do jeho ran. Setkání s ukřižovaným Ježíšem. Ano, ono je totiž ještě stále možné.  Chceš věřit a nemít pořád takové pochybnosti? Dotkni se ran. Tohle by mohl být lék na naší nedověru. Jenže jak se těch ran dotknout, jak si jich vůbec všimnout? A co když rány Krista jsou rány tohoto světa? Vždyť Pán Ježíš říká, že když jeho učedníci budou sloužit nemocným, vězněným, hladovým, žíznivým, tak slouží jemu samému: „Pane, kdy jsme tě viděli hladového, a nasytili jsme tě, nebo žíznivého, a dali jsme ti pít? … Král jim odpoví a řekne jim: `Amen, pravím vám, cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili“ (Mt 25,37-40).  Krista spatříme právě v ranách tohoto světa. Kdo je nepřehlíží, kdo se jich nebojí a dotýká se jich, ten zvláštním způsobem potkává samého Krista. Chceš věřit? Nechceš už tak moc a tak často pochybovat? Pak jdi za Vzkříšeným Kristem do ran a bolestí tohoto světa. Máte pravdu, Kristus není jen tam, ale tam je zvláštně hlubokým způsobem. Tam, kde v trpícím bližním rozpoznáváme trpícího Krista, roste naše víra i úcta jak ke každému člověku, tak i ke Kristu. Cesta k obnově víry  „patrona pochybujících“, učedníka Tomáše, vedla přes setkání se Vzkříšeným. S tím Vzkříšeným, který je stále poznamenán ranami, které přijal. Kristus je vítěz nad smrtí, ale rány mu zůstávají. Rány, ne zahojené jizvy. A tyhle rány jsou jeho poznávací značkou. Před Tomášem a učedníky. Před světem. Před námi. Ranami se dnes a denně prokazuje Bůh. Bůh, který nemá rány, není Bohem Bible, Bohem Ježíše, Bohem křesťanství. Bůh, který netrpí spolu se světem, nebo snad Bůh, který netrpí bolestmi svého stvoření, není Bohem Bible, Bohem Ježíše, Bohem křesťanství.. Kristův kříž a vzkříšení nám ukázal Boha, jako Boha zranitelného a raněného. Pro druhé.  A tak právě setkání s ranami lidí kolem nás, zjištění, že pomoc, ošetření, zdravotnický materiál potřebují spíš akutně druzí než já, budiž lékem na naší slabost víry, na naše vnitřní rány pochybností.  A kde se k zraněným tohoto světa s láskou skláníme, tam můžeme spatřit i tvář Kristovu. Není to jediný způsob „léčby“ pochybností, ale je to jedna z možných cest víry. Blahoslavení, kteří (ne)viděli a uvěřili. Amen